https://fremont.hostmaster.org/articles/israel_and_the_doctrine_of_divine_right/cs.html
„Ti, kteří znemožňují mírovou revoluci, učiní násilnou revoluci nevyhnutelnou.“
- John F. Kennedy
Mezinárodní právo vzniklo, aby omezilo moc – aby chránilo zranitelné a krotilo silné. V případě Izraele a Palestiny se však tento slib zhroutil. Dnes zákon slouží jako štít pro okupanta a klec pro okupované.
Palestincům je řečeno, že odpor – ať už mírový, nebo ozbrojený – je nelegitimní. Jsou odsuzováni, ať už pochodují neozbrojeni, nebo se brání silou. Mezitím Izrael porušuje mezinárodní právo beztrestně, podporován mocnými spojenci a zahalený do narativů bezpečnosti a historického traumatu.
Tento esej tvrdí, že národy, stejně jako státy, mají vrozené právo bránit se proti vyhlazení. Stejně jako článek 51 Charty OSN potvrzuje právo národa na sebeobranu, musí být i bezstátní a utlačovaní uznáni jako ti, kteří mají právo odporovat. Když je mírový protest rozdrcen a zákon je uplatňován selektivně, stává se odpor nejen oprávněným – ale nezbytným pro přežití.
Po desetiletí Izrael beztrestně porušuje základní principy mezinárodního práva. Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) označil jeho okupaci palestinských území za nezákonnou. Jeho pokračující osidlovací aktivity porušují Čtvrtou Ženevskou úmluvu. Jeho blokáda Gazy – označená Amnesty International za kolektivní trest – vytvořila humanitární krizi.
Navzdory těmto zjištěním nenásledovaly žádné skutečné důsledky:
Mezinárodní právo funguje pouze tehdy, pokud je uplatňováno univerzálně. Když trestá slabé a chrání silné, ztrácí svou legitimitu. Palestincům je řečeno, aby dodržovali zákon – ale zákon je již nechrání.
V roce 2018 se desetitisíce Palestinců v Gaze připojily k Velkému pochodu za návrat – sérii mírových protestů požadujících právo na návrat do svých původních domovů a ukončení blokády. Odpovědí Izraele nebyl dialog, ale střelba odstřelovačů.
Do konce roku 2019:
Vyšetřovací komise OSN zjistila, že většina zastřelených nepředstavovala bezprostřední hrozbu a že chování Izraele pravděpodobně představovalo válečné zločiny.
A přesto – žádné sankce. Žádné zatčení. Žádné soudy. Svět se odvrátil.
Pokud je mírový protest přivítán kulkami, jaký morální nebo právní systém může požadovat nenásilí? Tváří v tvář tomu není odpor extremismem – je poslední možností opuštěných.
Oprávnění Izraele pro výlučnou židovskou suverenitu nad historickou Palestinou je často zakořeněno nejen v moderním právu, ale v biblickém slibu – že Bůh daroval tuto zemi židovskému lidu. Tento teologický nárok, široce podporovaný americkými evangelikály, pohání politiku i beztrestnost. Verše jako „Požehnám těm, kteří tě žehnají“ (Genesis 12:3) jsou používány k posvěcení státního násilí.
To připomíná doktrínu božského práva, kterou kdysi králové používali k ospravedlnění absolutní moci:
V tomto systému byl král zákonem – a ti, kdo odporovali, nebyli občané, ale zločinci. Dnes Palestinci čelí podobné realitě. Izrael funguje jako suverén nad zákonem. Palestinci, kriminalizovaní i za symbolický odpor, jsou považováni za psance – populaci, proti níž je povolena jakákoli síla.
Ale toto není judaismus. Judaismus učí spravedlnosti, ne dobytí. Proroci požadují soucit, ne nadvládu:
„Já jsem Hospodin; povolal jsem tě ve spravedlnosti… Dám tě jako smlouvu pro lid, světlo pro národy.“
- Izajáš 42:6
Pravá židovská etika vyžaduje pokoru, spravedlnost a empatii k utlačovaným. Transformace sionismem pojmu „vyvolenosti“ na nárok není rozšířením judaismu – je to jeho zradou.
Izraelský Zákon o návratu (1950) uděluje každému Židovi – definovanému jako kdokoli s jedním židovským prarodičem nebo konvertitou – právo imigrovat a získat občanství, bez ohledu na to, zda oni nebo jejich předkové kdy žili na této zemi. Naproti tomu Palestinci vyhnaní v letech 1948 a 1967 – z nichž mnozí mohou vysledovat své předky v Palestině tisíce let zpět – mají zákaz návratu.
Tato politika je prezentována jako odpověď na pronásledování Židů. Její teologické podtóny však odrážejí myšlení božského práva: někteří lidé mají nárok na zemi na základě náboženské identity; jiní, dokonce ti, kteří se na ní narodili, nikoli.
Genetický výzkum tento nárok podkopává. Palestinští křesťané a mnozí palestinští muslimové byli genomovými studiemi prokázáni jako přímí potomci starověkých levantinských populací, včetně Kananejců a raných Izraelitů. Jejich spojení se zemí je hlubší, kontinuální a založené na místě.
Zákon o návratu tedy není jen diskriminační – je historicky zpátečnický. Uděluje privilegia těm s teologickými nebo diasporními nároky, zatímco odmítá návrat těm s kontinuálními předky.
Článek 51 Charty OSN potvrzuje, že všechny národy mají vrozené právo na sebeobranu. Ale co národy bez státu? Co populace pod obležením?
Palestinci nejsou vojenskou hrozbou. Jsou národem bez státu čelícím:
Jsou jim odpírány voda, zdravotní péče, vzdělání a základní mobilita. Jejich děti jsou souzeny vojenskými soudy. Když protestují mírově, jsou stříleni. Když se brání vojensky, jsou nazýváni teroristy.
V tomto kontextu není odpor luxusem – je biologickou nutností. Je to přežití.
V průběhu dějin, když zákony chránily utlačovatele a kriminalizovaly utlačované, odpor tyto zákony porušil – a změnil svět:
V době monarchií byli rebelové psanci – zbaveni všech práv, pronásledováni státem. Ale právě tito rebelové ukončili suverénní imunitu a zrodili moderní spravedlnost.
Když zákon již neslouží lidu, není rebelie zločinem – je základní.
Často se říká, že Izrael musí být chápán skrze trauma holocaustu. Že jeho obavy jsou zakořeněny v pronásledování a že jeho tvrdost je obranným reflexem. A skutečně, zákon často zohledňuje pozadí – stejně jako soudce může zvažovat násilné dětství obžalovaného.
Ale od holocaustu uplynulo 77 let. Izrael není traumatizované dítě – je regionální supervelmocí vyzbrojenou jadernými zbraněmi, okupující miliony.
Trauma může vysvětlit chování. Neospravedlňuje ho navždy.
Když se traumatizovaný jedinec stane násilníkem, zákon zasahuje. Když se traumatizovaný stát stane opakovaným pachatelem, svět musí jednat.
Pokud má mezinárodní právo něco znamenat, musí být uplatňováno na všechny. Pokud má být mír možný, musí začít spravedlností. A když jsou mírové cesty zablokovány – když se zákon stane nástrojem útlaku – stává se odpor povinností.
Bojovat zpět tedy není zločin. Je to morální závazek. Je to akt přežití. Je to okamžik, kdy se psanec stává spravedlivým.