https://fremont.hostmaster.org/articles/quantum_conscience_a_scientific_theory_of_transcendence/cs.html
Vesmír nezačal oddělením, ale jednotou. Z prvotní singularity Velkého třesku vzešly všechny částice, energie a informace, explozivně se rozšířily do časoprostoru. Jak potvrzuje moderní kosmologie, vše ve vesmíru bylo kdysi jedno – hustý, neomezený bod nekonečného potenciálu. Ačkoli se prostor od té doby rozšířil přes miliardy let a světelných let, kvantové propojení vytvořené v těch nejranějších okamžicích může přetrvávat.
V kvantové fyzice sdílejí propojené částice – bez ohledu na to, jak daleko jsou od sebe – okamžité korelace. Tato nelokálnost odporuje klasickým intuicím o prostoru a kauzalitě, přesto byla opakovaně potvrzena experimenty (např. Aspect, Zeilinger). Je tedy možné uvažovat, že celý vesmír si zachovává základní propojenou jednotu, jakýsi metafyzický odraz svého singulárního původu.
To neposkytuje pouze metaforu pro propojenost – může to nabídnout vědecký základ pro starověké duchovní pravdy: to, co děláme druhým, děláme sobě; každý myšlenka nebo čin má následky; já není ohraničenou jednotkou, ale uzlem většího celku.
Moderní fyzika představila rámce, které naznačují, že vesmír je mnohem propojenější a jemnější, než kdy dovolovala Newtonova mechanika.
Holografický princip (t’Hooft, Susskind) naznačuje, že všechny informace v objemu prostoru mohou být zakódovány na jeho hranici. Tento princip vzešel z řešení paradoxu informací černé díry (Hawking, Bekenstein) a naznačuje, že informace jsou zachovány, nejsou ztraceny, ani za extrémních gravitačních podmínek.
Pokud vědomí nebo paměť nese kvantové informace – jak spekuluje teorie Orch-OR vyvinutá Rogerem Penrosem a Stuartem Hameroffem – pak se naše zkušenosti mohou otisknout do struktury časoprostoru, dokonce i po smrti. Orch-OR navrhuje, že kvantová koherence v neurálních mikrotubulích umožňuje vznik vědomí z organizovaných kolapsů kvantových stavů – proces citlivý na geometrii časoprostoru.
Tedy vědomí může být základním procesem spojeným s kvantovou strukturou vesmíru – nejen vedlejším produktem biochemické složitosti.
Filosoficky tyto vědecké poznatky prohlubují starší otázky identity:
John Locke tvrdil, že osobní identita je zakořeněna v kontinuitě paměti. Pokud je však paměť propojena nejen s neurony, ale s časem, prostorem a druhými, pak je identita mnohem více distribuovaná.
Leibnizova monadologie popisuje realitu jako složenou z nedělitelných jednotek – monád – z nichž každá odráží vesmír svým vlastním způsobem. Dnes bychom si mohli představit každé vědomí jako kvantový reflektor, propojený uzel rezonující se vším, s čím se setkal.
Panpsychismus, který zažívá renesanci v akademické filozofii (Goff, Strawson), navrhuje, že vědomí je základní a všudypřítomné – jako hmota nebo náboj. To činí soucit, uvědomění a dokonce etické jednání ne emergentními vlastnostmi, ale vnitřními rysy samotné hmoty.
Závěr je radikální: já není omezeno na lebku. Jsme nelokálními jevy – distribuovanými přes čas, paměť, interakci a hmotu.
Filozof Maurice Merleau-Ponty tvrdil, že nejsme myslemi v tělech hledícími na svět, ale bytostmi světa, zapuštěnými do jeho textur, barev a rytmů. To nachází podporu v současném vtěleném poznání, které ukazuje, že myšlení nevzniká pouze z mozku, ale z tělesné a environmentální interakce.
Biologicky to má hluboké důsledky:
Hypotéza Gaia (Lovelock, Margulis) tvrdí, že Země funguje jako jediný, samoregulující se organismus. Život modifikuje a stabilizuje atmosféru, oceány a geologii, aby se udržel.
Mykorhizní sítě – houby spojující kořeny stromů – sdílejí vodu, živiny a chemické signály napříč celými lesy. Vědci to nazývají „Dřevěnou sítí“. Tyto systémy připomínají biologické kvantové sítě, kde je život propletený a vzájemně závislý.
V islamu Korán popisuje celou přírodu jako znamení (ayāt) – každý díl stvoření chválí Boha a odráží božský řád. Člověk je označen jako khalifa (správce), nesoucí etickou odpovědnost za stvoření. V buddhismu učí závislé vznikání (pratītyasamutpāda), že nic nevzniká nezávisle – každá bytost je propletena s ostatními.
Co se stane po smrti? Klasická neurověda říká, že vědomí ustává. Kvantová a informační fyzika však naznačují hlubší možnosti:
Informace nikdy nejsou zničeny – to je princip, který platí i ve fyzice černých děr. Pokud je já částečně složeno z informací, může se rozptýlit, ale nezmizet.
V Orch-OR se kvantové informace v mikrotubulích mohou po smrti znovu spojit jinde. Ačkoli to není prokázáno, naznačuje to, že vědomí není přísně lokální ani konečné.
Islám učí, že každý čin je zaznamenán, a duše pokračuje do posmrtného života. Buddhismus učí karmu – rezonanci činů přes čas a znovuzrození.
Pokud je vědomí propojeno, smrt nemusí být vymazáním, ale dekoherencí – přechodem do jiného stavu v celkovém poli bytí.
V Hvězdné bráně: Atlantida poskytuje epizoda „Tao Rodneyho“ hlubokou metaforu pro naši situaci. Rodney McKay je vystaven starodávnému zařízení pro vzestup. Stroj zdokonaluje jeho biologii: vylepšené poznání, léčení, telepatie. Stává se nadčlověkem – přesto nemůže vzestoupit.
Proč? Protože vzestup vyžaduje nejen biologickou připravenost, ale duchovní odevzdání. Rodney lpí na svém egu. Bojí se smrti. Cení si své inteligence, ale ne soucitu. Nakonec téměř umírá – zachráněn pouze nezištnými činy svých přátel a jeho vlastním posledním aktem pokory.
To odráží náš současný stav. Lidstvo zdokonalilo své nástroje: umělou inteligenci, CRISPR, fúzní reaktory, sledovací systémy. Chybí mu však etická připravenost. Stroj je postaven. Srdce nikoli.
Gaza stojí jako obžaloba. Naši vědu jsme nepoužili k léčení, ale k ničení. Technologie zesilují morální vakuum v našem středu. Stejně jako v Rodneyho selhání, technologická dokonalost bez vnitřní transformace vede k záhubě.
Antikové v Hvězdné bráně nabízejí vizi naděje. Uspěli tam, kde Rodney – a lidstvo – selhávají. Vyvinuli se za fyzickou formu, ne náhodou ani vynálezem, ale prostřednictvím duchovní disciplíny a etické moudrosti.
Stali se bytostmi čisté energie, existujícími ve vyšším stavu. Zanechali za sebou zbraně, ego a dokonce individualitu, aby se spojili s univerzálním polem. Jejich lekce: technologie může připravit tělo, ale ne duši.
To odráží buddhistický vzestup a islámský miʿraj (duchovní povýšení), kde spojení s božským nebo univerzálním vyžaduje pokoru, disciplínu a odevzdání – nikoli dobytí nebo inteligenci.
Ve filmu Lucy (2014) se kapacita mozku hlavní hrdinky zvyšuje, dokud se již neidentifikuje jako člověk. Překračuje čas a prostor, nakonec se stává jedním s vesmírem. Její poslední čin není dominovat, ale rozpustit se v poli, zanechávajíc jednoduchou zprávu: „Jsem všude.“
Lucyině cesta je opakem technokratické moci. Je to rozpuštění ega v jednotě – filmový výraz buddhistické nirvány nebo sufistického fana’ (sebezničení v Bohu). Zanechává za sebou vědění, ne zbraně. Přítomnost, ne nadvládu.
Pokud je vše propojeno, karma se stává fyzickou zpětnou vazbou. Ne mystikou, ale rezonancí.
Každá myšlenka, čin nebo záměr mění kvantové pole, jehož jsme všichni součástí. Stejně jako gravitační vlny kmitají časoprostorem, morální činy kmitají strukturou bytí.
Tedy karma je zachováním etických informací. Vražda v Gaze rezonuje v srdci vesmíru. Stejně tak akt milosrdenství. Nic se neztratí.
Dosáhli jsme konce užitečnosti biologické evoluce. Přírodní výběr nás dovedl daleko – ale nemůže nás připravit na síly, které nyní držíme. Umělá inteligence, nanotechnologie, geoengineering, kolonizace vesmíru – tyto vyžadují etickou evoluci, nejen kognitivní sofistikovanost.
Další fáze není fyzická, ale morální. Musíme se stát kosmickými občany, sladěnými s hlubší harmonií pole. To znamená soucit nad nadvládou, správcovství nad těžbou, meditaci nad manipulací a odevzdání nad kontrolou.
Už si nemůžeme dovolit mýtus, že technologie nás spasí. Jedině vědomí může.
Lidstvo nyní stojí na rozcestí. Stejná technologie, která by nás mohla dovést k spáse, nás může vést k záhubě.
Krellové ve filmu Zakázaná planeta byli civilizací nejvyšší inteligence a technologického úspěchu, přesto byli vyhlazeni během jediné noci monstry zevnitř – Id, jak je nazval Sigmund Freud.
Stejně jako oni, naše technologie má velkou moc, ale při pohledu na Gazu je zřejmé, že našim vůdcům chybí duchovní zralost, aby tuto moc používali odpovědně, což nás staví na cestu k záhubě.
Tento esej je posledním zoufalým voláním: přijměte soucit nad nadvládou a odstraňte tyto divochy od pák moci, než bude brzy příliš pozdě.
Vezměme si Antiky z Hvězdné brány za vzor a usilujme o sebezdokonalení kultivací pokory, moudrosti a soucitu a povzneste se nad naše ega místo lpění na nízkých instinktech, které nám velí uctívat bohatství a moc.